Sériová diagnostika: Porovnání verzí
(→Navázání komunikace s řídící jednotkou) |
|||
| Řádka 3: | Řádka 3: | ||
== Navázání komunikace s řídící jednotkou == | == Navázání komunikace s řídící jednotkou == | ||
| − | Navázání komunikace s automobilem probíhá připojením testeru k diagnostické zásuvce ve vozidle a spuštěním příslušného programu v PC. Počítačový program naváže komunikaci s řídící jednotkou (ECU) ve vozidle a po výběru příslušné funkce vypíše na obrazovku PC nebo ručního přístroje | + | Navázání komunikace s automobilem probíhá připojením testeru k diagnostické zásuvce ve vozidle a spuštěním příslušného programu v PC nebo ručním přístroji. Uveďme si jako příklad zjištění závady řídící jednotky motoru: Počítačový program naváže komunikaci s řídící jednotkou (ECU) ve vozidle a po výběru příslušné funkce vypíše na obrazovku PC nebo ručního přístroje obsah paměti závad. Poruchy uložené v paměti závad řídící jednotky, byly vyhodnoceny právě řídící jednotkou jako chyba. Tato chyba je vyjádřením odchylky, mezi skutečnou hodnotou a předepsanou hodnotou, kterou má řídící jednotka uloženou ve svém programu řízení (motormanagementu). Závady, uložené v paměti řídící jednotky, rozlišujeme dle jejich výskytu na trvalé (statické) a dočasné (sporadické). Ještě v nedávné historii bylo běžnou praxí, že interpretace chyb (chybových kódů) probíhala prostřednictvím blikacích kódů signálkou na panelu přístrojů nebo prostřednictvím jednoduché metody vyblikání. Moderní řídicí systémy již blikací kódy nevyužívají. |
== Rozdělení sériové diagnostiky == | == Rozdělení sériové diagnostiky == | ||
Verze z 14. 10. 2014, 12:27
Obsah
Sériová diagnostika
Sériová diagnostika je založena na komunikaci s řídícími jednotkami integrovanými v automobilu, prostřednictvím diagnostického systému, respektive testeru tj. diagnostického kabelu/interfacu a diagnostického programu instalovaného v osobním počítači, notebooku či tabletu. Tester sériové diagnostiky může být i v podobě ručního přístroje. V této souvislosti je důležité vědět, že u 99% diagnostických testerů je ovládací program naprogramován přímo pro konkrétní kabel, jeho elektroniku a firmware. Nelze používat například kabel pro diagnostiku VW s programem multiznačkového diagnostického systému a podobně.
Navázání komunikace s automobilem probíhá připojením testeru k diagnostické zásuvce ve vozidle a spuštěním příslušného programu v PC nebo ručním přístroji. Uveďme si jako příklad zjištění závady řídící jednotky motoru: Počítačový program naváže komunikaci s řídící jednotkou (ECU) ve vozidle a po výběru příslušné funkce vypíše na obrazovku PC nebo ručního přístroje obsah paměti závad. Poruchy uložené v paměti závad řídící jednotky, byly vyhodnoceny právě řídící jednotkou jako chyba. Tato chyba je vyjádřením odchylky, mezi skutečnou hodnotou a předepsanou hodnotou, kterou má řídící jednotka uloženou ve svém programu řízení (motormanagementu). Závady, uložené v paměti řídící jednotky, rozlišujeme dle jejich výskytu na trvalé (statické) a dočasné (sporadické). Ještě v nedávné historii bylo běžnou praxí, že interpretace chyb (chybových kódů) probíhala prostřednictvím blikacích kódů signálkou na panelu přístrojů nebo prostřednictvím jednoduché metody vyblikání. Moderní řídicí systémy již blikací kódy nevyužívají.
Rozdělení sériové diagnostiky
Sériovou diagnostiku lze dále teoreticky rozdělit podle jejích vlastností, schopností v navazování spojení a rozsahu použití na:
- značkovou diagnostiku - specializovanou na konkrétní značku nebo koncern,
- multiznačkovou diagnostiku - umožňující se spojovat s více značkami,
- tovární diagnostiku - vyráběnou přímo pro autorizované servisy a provozovanou v distribuční síti prodejců nových vozidel. Tovární diagnostika by se neměla dostat do běžné neautorizované servisní sítě, opak je však pravdou.
- Speciální diagnostiku - dovoluje uskutečňovat funkce, přesahující možnosti běžné sériové a mnohdy i tovární diagnostiky.
Funkce sériové diagnostiky
S prudkým rozvojem výpočetní techniky v posledních letech, jde ruku v ruce i vývoj automobilové techniky, což se odráží ve vývoji elektronických řídících jednotek obsažených v automobilech.
Prostřednictvím testerů a programů sériové diagnostiky lze provádět následující funkce:
- čtení identifikačních dat řídící jednotky
- čtení a mazání paměti závad řídící jednotky
- automatický test řídících jednotek
- sledování měřených hodnot ze snímačů a akčních členů, měřených řídící jednotkou, s možností grafického znázornění
- diagnostika v režimu EOBD
- aktivace a test funkce akčních členů (aktuátorů)
- základní nastavení akčních členů - např. vymazání - reset adaptačních hodnot
- kódování řídících jednotek - nastavování podřízených funkcí apod.
- funkce login - bezpečnostní kód
- funkce přizpůsobení
- ostatní programovací funkce - mohou být kombinací výše zmíněných funkcí, tj. zjednodušené diagnostické procedury
Rozsah a typy funkcí diagnostického programu, jsou závislé nejen na kompatibilitě konkrétního systému s diagnostikovanou řídící jednotkou nebo vozidlem, ale také na kvalitě konkrétního výrobce popř. programátorského týmu, který diagnostický systém (hardware i software) vytváří.
Výše popsané funkce jsou více či méně podporované většinou systémů ať značkové tak multiznačkové sériové diagnostiky.
Poněkud hůře zařaditelným, avšak nejpoužívanějším typem sériové diagnostiky, je diagnostika OBD. Méně známým pojmem a obdobně hůře zařaditelným termínem v rámci sériové diagnostiky, jsou programovací zařízení vyhovující normě Pass Thru.
Palubní diagnostika OBD2 & E-OBD
Jedním z nejdůležitějších technologických směrů byla a je snaha o zvyšování účinnosti pohonných jednotek a zároveň snižování emisí ve výfukových plynech. S tímto trendem úzce souvisí termíny OBD, OBDII a EOBD. Tyto zkratky vyjadřují soubor norem, vztahující se k jednotné palubní diagnostice, napříč všemi výrobci automobilů. V praxi to znamená, že se lze jedním a velice levným zařízením spojit s řídícími jednotkami motorů všech výrobců automobilů. Více informací je obsaženo v článku diagnostika OBD.
